Temná zákoutí afirmací aneb Když samy sobě lžeme

Milovaná ženo!

Asi už jsi někde nejspíš narazila na fenomén afirmací.
Afirmace jsou krátké věty,  které si člověk opakuje buď v duchu, nebo nahlas, aby tak programoval své podvědomí.
Afirmace musí být pronášeny v pozitivní formulaci bez NE . Říkat si „NEdostanu pokutu“ nebo “NEmám strach” nám nepomůže.
Kdybychom si totiž opakovaly například zmíněnou formulku “Nemám strach”, pořád bychom energeticky i slovně pracovaly se strachem. Také našemu podvědomí a celému vesmíru je jedno, že jsme řekly NE. Opakováním afirmace “Nemám strach” bychom svůj strach akorát posilovaly.

To, co od sebe více a více odstrkujeme, to si budeme nakonec víc a víc přitahovat. A to do té doby, než budeme moci i to zdánlivě nepřijatelné přijmout.

Protože nic není dobře nebo špatně. Všechno prostě je, existuje, a tvoří krásný harmonický celek. Dokonce i ty zdánlivě nehezké věci jsou pro rovnováhu potřeba. Samozřejmě se nám některé věci nelíbí a nechceme je. Nemáme na sobě nebo ostatních lidech něco rády a chtěly bychom, aby tyhle aspekty z našeho života a okolí zmizely. Ale čím víc budeme tohle chtít, tím víc se nám tyhle nechtěné věci budou ukazovat.
Já bych Ti chtěla dneska na dvou příkladech ze života ukázat, co s tím, a jak různě mohou afirmace v jednotlivých případech fungovat v náš prospěch nebo nás naopak srazit ještě víc.  A úplně na konec jsem Ti přihodila i tři mé nejoblíbenější afirmace.

 

Všechny barvy duhy

Začneme na příkladu třeba oranžové barvy. Řekněme, že nesnášíš oranžovou. Je to Tvoje úplně nejmíň oblíbená barva. Hnusí se Ti jenom se na ni dívat, a co teprve, když ji má někdo z Tvých známých na sobě!
Kdykoli tuhle barvu uvidíš, spouští to v Tobě spoustu silných emocí, chce se Ti řvát, nebo je Ti špatně, prostě Tě to vždycky rozhodí.

No, a jelikož u téhle barvy držíš tak silné emoce, Tvoje tělo a mysl tuhle barvu bude pokaždé podvědomě vyhledávat. V davu lidí vždycky Tvé oči vyhmátnou nějaký malý oranžový detail na batohu, nebo oranžovou bundu, a Ty se zase rozčílíš. „Jak vůbec může někdo tuhle barvu nosit?“

No jo, ale co teď s tím?

Oranžové barvy se nemůžeš v životě nadobro zbavit nebo se jí nějak snažit vyhnout. Nemůžeš ji vygumovat z duhy na obloze tak, jak by to šlo u nakreslené duhy na papíře.
Jediná šance je tuhle barvu přijmout.
Tak si tedy doma sedneš ke stolu, vytáhneš pastelky a vyndáš si všechny odstíny oranžové, které najdeš. Na papír si začneš dělat intuitivně oranžové kruhy a budeš si u toho říkat afirmaci „Mám ráda oranžovou barvu.“ Nebo „Líbí se mi oranžová barva.“
Když Tě přestane bavit jeden odstín, sáhneš po další oranžové pastelce. Znovu kreslíš a říkáš si afirmaci.

Napřed to v Tvém těle vře. Všechny smysly Tě od papíru odstrkují, ale hledáš si na celé aktivitě něco příjemného. Pomalu tedy zjišťuješ, že samotné kreslení je uvolňující, a že některé odstíny oranžové Ti vadí trochu míň, a některé se ti kupodivu i trochu líbí. Začínáš oranžovou pomalu přijímat. A tady teprve začínají afirmace působit. 

Když zaplníš pastelkami celý papír, chvíli se na něj jen díváš, a nasáváš do sebe všechny různé odstíny. Papír si pak nalepíš na nějaké místo v bytě, kde ho budeš vídat nejčastěji. Kdykoli pak kolem něho projdeš, řekneš si svou afirmaci znovu. Po pár dnech zjistíš, že už Ti oranžová barva vůbec nevadí, že už je Ti to vlastně úplně jedno, jestli ji někdo má na sobě. Už si jí v davu nevšimneš. Protože jsi ji přijala, a odpor v sobě vůči této barvě rozpustila.
Nakonec síla afirmace po čase dokonce způsobí, že se třeba oranžová barva stane Tvou oblíbenou barvou!

 

Lhaní si do očí

Teď bych s Tebou chtěla sdílet jeden příběh ze svého života, protože  někdy afirmace použít nelze, i když by ti spousta lidí říkala, že to jde.
Častokrát už jsem narazila na radu, dívat se sobě do očí do zrcadla a říkat si afirmaci „Miluji tě.“ Nejlépe ještě přidat své vlastní jméno. A nebo si říkat „Jsem krásná.“

Ano, některým ženám tohle fungovat bude, a budou si posilovat nejen sebelásku a krásu, a budou zářivé a uslyší i od ostatních, že je mají rádi, a že jsou krásné.
Ale to pouze v případě, že už se na začátku mají trochu rády a že si krásné alespoň trochu připadají.

Když já jsem si poprvé stoupla s afirmacemi před zrcadlo a chtěla si říct „Mám tě ráda“ nebo „Miluji tě“, nešlo to. Zaprvé jsem měla problém zadívat se sobě do očí, a za druhé jsem nedokázala ze sebe vydat ani hlásku. Byla jsem na sebe tím pádem dokonce naštvaná, že mi to nešlo, že jsem neschopná. Vždyť všichni o afirmacích mluví tak vesele a říkají, je to tak jednoduché!
Po chvíli jsem se rozbrečela, tak jsem se radši šla rychle zabavit nějakou prací, abych na to nemusela myslet (dobrý útěk, že? K práci. Jaká klasika!)

Druhý den jsem to zkusila znovu. Vyhecovala jsem se a „Miluji tě“ z mých úst bylo drásající pro mé uši. Měla jsem odporný hlas, vypadala jsem divně, prostě to bylo celé špatně, cítila jsem v sobě neuvěřitelný odpor a rozpor.

A došlo mi, jak sama sobě lžu. Jak si můžu říkat, že se miluju, když to není pravda?

Nemám se ráda, nelíbím se sama sobě, ale mám si o tom lhát do očí?
Tohle je to temné zákoutíčko afirmací. Pokud jsme v energii, která je naprosto opačná, než náš vytoužený výsledek, budeme se akorát víc a víc propadat do nechtěné energie, „do temnoty“, například při touženém zvyšování sebelásky budeme propadat do beznaděje, větší nenávisti a pak třeba i do depresí. Protože si opakováním afirmace víc a víc uvědomujeme, že to co si říkáme, tak není. Cítíme ten rozpor, prázdnotu.

K tomu, aby afirmace fungovaly, musíme v sobě mít energii přijímání.

Když chci být úspěšnou spisovatelkou, musím si představit a nacítit, jaké to je, mít napsanou knihu, a jaké to asi bude, až budu mít autogramiádu, jak se budu při tom cítit. Musím napřed pocítit tu radost, a teprve v téhle energii radosti si můžu říct „Jsem úspěšná spisovatelka.“ Pak mi afirmace můžou pomoci, samozřejmě společně s mou opravdovou aktivitou, k dosažení mého vytouženého cíle.

Protože ale při „Miluji tě“ nevím, jaké to je se tak cítit, nevím jaké to je být milovaná sama sebou, nebo sama sobě připadat krásná při afirmaci „Jsem krásná“, vytvářím si svou afirmací rozpor v sobě. Protože mysl a pusa sice říká jednu věc (Miluji tě) ale tělo a podvědomí ví, že je to jinak (Nesnáším tě).

Jak z toho ven?

Jediná cesta, jak se nezahrabat ještě hlouběji, je přestat popírat svoje skutečné emoce a to, jak je to doopravdy tady a teď, a od toho se odpíchnout.

Tehdy před zrcadlem byla moje vnitřní pravda „Nesnáším se“. Tak jsem to musela přijmout. Aha, tak takhle to je. Vždyť já se vlastně nesnáším.
Zadívala jsem se sobě do očí a pomyslela si to v duchu, a pak to i řekla nahlas. „Nesnáším se. Nesnáším tě!“ Najednou jsem se uviděla jako malá holka a rozbrečela jsem se. Uvolnily se ve mně emoce a došlo mi, jak jsem sama k sobě zlá a přísná. A skoro ve všech ohledech naprosto bezdůvodně. Dívala jsem se sobě dál do očí a brečela, do té doby, než jsem se dokázala obejmout. Obejmout tu malou holčičku v sobě. A došlo mi, že ta nenávist už pomalu odchází, že vlastně o nenávist ani nejde, že jde o hluboké nepřijetí. A tak jsem tedy přijímala sebe. Přijímala to, jak je to teď, a i když to nebylo příjemné, nasála jsem do sebe vědomě tu esenci toho, jak je to teď. Jako kdybych se do té nenávisti celá zachumlala, jako do peřinky. A ona se najednou začala rozpouštět.

V následujících dnech jsem pokračovala před zrcadlem v naciťování se na svou aktuální vnitřní pravdu. Ještě pořád se nenávidím, nebo už je to slabší? Teď už se jen nemám ráda, nebo už se snad přijímám? A že bych dokonce tu holčičku v zrcadle začínala mít ráda? Opravdu ráda? Se vším všudy? A není už tohle ta bezpodmínečná láska?

Po pár dnech jsem se pak konečně dopracovala k tomu, že jsem si mohla začít do zrcadla říkat afirmaci „Mám tě ráda!“ a myslet to vážně, a cítit se u toho hezky. A teprve po přijetí všeho nechtěného mohla afirmace začít pracovat v můj prospěch.

Moje top tři afirmace na závěr

Afirmace jsou skvělá věc, pokud pochopíme jejich princip, a pokud už mohou pracovat v náš prospěch. Pokud bych Ti tedy měla poradit ty mé nejoblíbenější, se kterými je podle mého názoru možné pracovat kdykoli, jsou to tyhle:

  • Přijímám sebe sama přesně takovou, jaká jsem, bezpodmínečně, tady a teď.

Přijetí nás osvobozuje, to už jsme si na příkladech ukázaly. S touhle větou odchází tíha, podmiňování, souzení a obviňování. Přichází klid, lehkost, svoboda, a mnohdy i nové nápady a možnosti, které jsme předtím neviděly!

  • Everything is working out best case scenario.

Používám tuhle anglickou verzi, do češtiny by se dalo přeložit jako:
Všechno vychází (se děje) podle nejlepšího možného scénáře (plánu).
Touhle afirmací se můžeme zbavit stresu, strachu a očekávání. Začneme cítit důvěru ve větší moc a plán, a dokážeme cítit radost, i když třeba něco nevychází tak, jak jsme chtěly.

A poslední

  • Můj život je plný zázraků, hojnosti a lásky ve všech podobách.

…a tuhle afirmaci snad ani vysvětlovat nemusím!

 

Měj se krásně a užívej si  život plný potěšení! A teď už třeba i s afirmacemi!